Biografie

Martin Došek

narozen 8. 4. 1967

v Pardubicích

 

Vlastní tvorbou se zabývá od svých 20 let, své koláže pravidelně vystavuje od roku 1993. Od roku 1998 pracuje jako kreativní ředitel agentury MAXX Creative.

Koláž je surrealistický nápad a postup. I po sto letech její existence je stále cosi přitažlivého na fragmentech reality, které získávají nové prostředí, nový kontext. Zároveň je v plošných kolážích a prostorových asamblážích i pop-artová citlivost k člověku uprostřed velkoměsta. Koláž využívá různorodé tištěné zdroje, jimiž se naše civilizace sama zaplavuje. Je tu i myšlenka recyklace, či možná up-cyklace.
Znovuuvedení čehosi zapomenutého na scénu dne. Zatímco původní smysl potištěných papírů byl zcela banální, trapně aktuální, brzy zapomenutý, díky Doškově fantazii, nůžkám a lepidlu získávají jednotlivé prvky nový fascinující obsah. Koláž je trochu sen, příběh z jiné dimenze, možná orákulum, a hlavně velká svoboda tvorby.

Svůj záměr koláž naplňuje tím, že nás nutí spekulovat o svém významu. Na malém prostoru koláže si autor může pohrávat s působivou sítí vzájemných proměnlivých vztahů. Tato výtvarná technika v nás iniciuje proces tázání a neustálého pochybování. Cesty čtení jsou různé a jen těžko můžeme říci, že jen jediná interpretace je správná.

Koláž se začala objevovat na zábavných pohlednicích a v humoristických časopisech ještě před koncem 19. století. Za avantgardní umění začala být považována až okolo roku 1910, zhruba ve stejné době, kdy svět omráčilo abstraktní malířství a věda si pomalu zvykala na Einsteinovu speciální teorii relativity. S koláží si pohrávali kubističtí umělci, ale prosadili ji surrealisté. Koláže Maxe Ernsta z xylografických románů 19. století plné erotiky, monster a podivných příběhů zapadají do epochy, kdy už bylo možné si přečíst Kafkovu povídku Proměna.  

Náhodná setkání a vznik nové skutečnosti fascinovaly básníky Devětsilu, s koláží pracoval Karel Teige, Adolf Hoffmeister. Také Ladislav Novák nebo Adriena Šimotová a samozřejmě klasik koláže Jiří Kolář. Teige se ke koláži dostal jako redaktor školního časopisu Kniha všeho na reálném gymnáziu v Křemencově ulici, byť autorské koláže zveřejnil až v roce 1951.  

I když jde o individuální výpověď, koláž pracuje s univerzáliemi, lidskými figurami, předměty, prostředím povědomým z plakátů, televize a časopisů, odkud je vystřihl Martin Došek. Pro kolážistu hraje významnou roli budování domácího archivu. Jak hluboko jde ve sbírání zdrojových dokumentů do minulosti, nebo jakou šířkou časopiseckých, katalogových a letákových témat se probírá.

Martin Došek skrze koláž vypráví příběhy. Storytelling je velké téma současné doby. Tím, že příběhy hledáme za fragmenty sdělení, jež nás obklopují, lépe rozumíme světu a lidskému společenství. Postava vypravěče lovícího z kotle vzpomínek, snů a vizí jako velkou naběračkou postavy a děje, byla pro naši kulturu zásadní vždycky, od šamanů, jimž naslouchali naši předkové, přes potulné bardy středověku, osvícenské sběratele pověstí a pohádek, až po Tolkiena, hollywoodské filmy nebo moderní reklamní kampaně. V případě koláže si ale svůj příběh sestavujeme sami, od autora získáváme indicie, ale výklad je na nás. Koláž nás učí číst nápovědi, leckdy velmi lehoulinké. Výstava koláží tak může připomínat trénink vizuální gramotnosti.

Při prohlížení koláží si uvědomujeme, co odnesl čas. Koláž je velmi osobní a zároveň aspiruje na titul zrcadla společnosti. V základu je průzkum tištěného obrazového materiálu, který je sociologický. Jde o druh postprodukce, koláž shromažďuje a konfrontuje již existující obrazy, pracuje s již z hotovými prvky, přetváří je, manipuluje s nimi a zasazuje je do neobvyklých souvislostí a cizích prostředí. Surrealismus definoval tento proces jako krádež identity a nahrazení identitou jinou. 

Koláž vnímáme trochu jako doménu básníků, hbitě vystřihovali Vítězslav Nezval, Jiří Kolář nebo Ivan Wernisch. Pracuje se s obrazy v rovině nehmotných představ. Tak, jak to úplně není možné v tradiční malbě. V koláži se spojuje náhoda a promyš-
lený proces ve velice proměnlivém poměru. Chirurgické řezy i trhance jako z plakátovacích ploch vyžadují haptický kontakt s materiálem a vedou k expresivnímu vyjadřování. Tušíme vliv filmového vidění a víme, že arteterapeuti používají koláže jako projektivní materiál. Každý si v ní najde to svoje.

Je to jako otevírání tajných šuplíků. To, co většina z nás po přečtení vyhodí, spálí, odloží, zapomene, v tom Martin Došek dokáže najít perly. Úplně obyčejné prvky spolu s podivuhodnostmi autor v nezvyklých souvislostech vyzvedne na prosvětlenou scénu elektronického displaye počítače, laptopu, tabletu nebo smartphonu. Bezprostředně po vzniku koláže digitalizuje a odesílá na sociální sítě. Dříve, než si je kdokoli prohlédne na výstavě, zapípají a zavibrují nám v kapse nebo při práci na stole. Došek vědomě pracuje s fyzickou i nemateriální stránkou svých koláží. Když si uvědomíme, jak často se objevují jeho nové koláže ve virtuálním prostoru, je to téměř apellovské ani den bez koláže. Práce Martina Doška už dávno překročila definici zájmu, či hobby, kterou jí přisuzuje sám autor, a stala se způsobem života.

V měřítku odpovídajícím původním zdrojům, rozměrům časopisů a novin
(takových, aby se daly vzít do ruky, či položit na stůl) vznikají ve večerních nebo víkendových hodinách nové příběhy, v nichž se zjevují zvláštní vztahy, prolínají se časové roviny a významové vrstvy. Hrdinkami Doškových příběhů jsou často ženy, také proto, že se reprodukce jejich tváří a těl v minulosti objevovaly v tištěných médiích přednostně. Zajímavým momentem je, že téměř úplné vytěsnění mužského elementu je zřejmé také v kolážích Karla Teigeho. Ženské figury, či občas postavy chlapců, jsou sice protagonisty vyprávění, ale nevíme, zda v pozici objektu, či subjektu.  

Častěji se setkáme s motivem vody, ponořením se, pohledem pod hladinu, tato dobrodružství mohou asociovat pohyb mezi vědomím a nevědomím. Opakuje se motiv očí, lodí, ptáčků, občas kočka. Tvůrce nás konfrontuje se sochami klasických tvarů (Michelangelův David), jež víc než kdy jindy v těchto snových výjevech zastupují naše dávné předobrazy. K důležitým prvkům patří citace slavných uměleckých děl. Kompasem je žena − odaliska z Ingresova obrazu (Oči oceánu). Vyprávění nás přivádí do různých prostředí v různých denních dobách, za jasného dne, soumraku, svítání, vtahují nás tajemné noční výjevy. Autor koláž občas dotvoří kresbou
(Tisíc polibků nebo Motýlci), řazení a vynořování naznačí horizontálními řezy. Drobné ústřižky rozeseje po celé ploše (Poločas rozpadu). Jako metaforu si vybírá svět rostlin (Kolibříci, Svět surrealistického malíře), buduje pro nás i pro sebe Ztracená města. Svévolně zachází s vnitřními orgány, tlukoucí srdce vidíme vně postavy, nikoli uvnitř. Krabičku s motýly vytvořil jako asambláž, objekty v proskleném boxu nahradil jejich tištěnými reprezentacemi na špendlíku (Kolážistova sbírka). 

Martin Došek překračuje možnosti lepené koláže také díky schopnosti zacházet s moderními technologiemi, ať už s photoshopem nebo AI. Motiv vniknutí, který občas prováděl slavným uměleckým masterpiecům od renesance po současnost, rozšířil díky umělé inteligenci. Nevkládá pouhý obličej, ale rovnou celého člověka. Stojí na škebli vedle Botticelliho Venuše s nejapným nafukovacím kruhem, objímá Monu Lisu v pozici manžela, objednavatele obrazu, jež dosud zůstával milovníkům umění skryt. Pokouší se rozveselit a naplnit Lady ze Shalottu, nakukuje pod sukni dámě na rokokovém obrazu Houpačka nebo se skrývá pod pohovkou Madame Recamierové jen v ponožkách. A napovídá nám tak, na koho dáma upírá zrak. Nástroje AI také dovolují koláže původně drobných rozměrů rozšířit. Cesta ale stále vede kamsi do hlubin tajemna.

Martin Došek se narodil v Pardubicích v roce 1967. Vlastní tvorbou se zabývá od svých dvaceti let. Koláže pravidelně vystavuje od roku 1993. Účastní se mezinárodních přehlídek koláží po celém světě, kde získal řadu ocenění. Spolupracuje na vzniku koláží vzájemnou výměnou s vybranými zahraničními autory. Ilustruje knihy přátel. Od roku 1998 je kreativním ředitelem agentury MAXX Creative.

Martina Vítková, červen 2024

---

Koláž měli rádi surrealističtí básníci, dovolovala jim vstoupit do stejných snových vod, do jakých vstupovali malíři – aniž by potřebovali cokoli jiného, než stříhat, lepit a používat fantazii. Koláž je pravou technikou surrealistů, spočívá v dovednosti ukrást zobrazené věci její původní identitu a věnovat jí identitu novou, mnohem zářivější, s novým vražedně sexy příběhem. Autor v koláži dokáže vystihnout cosi fenomenálního, spojeného s tajnými sny, věčnými archetypy, ztraceným věděním, on ví, kudy se ubírá lidská obraznost. Martin Došek vytváří a vystavuje koláže od devadesátých let. Materiál vybírá mezi časopisy, jejichž vizuální stránka obsahuje nedávný obraz našeho světa, umí v nich nalézt esenci dějů, vztahů a skrytých vazeb. Sám svou podobou do slavných obrazů vniká z pocitu empatie, jako einfühlung, vcítění a v první řadě pro zábavu.

V kolážích se opakuje několik silných témat, jedním z nich je femme fatale, Salomé, osudová zrádná žena, známe ji z grafik symbolistů a z noirových filmů. Ženská hlava v pozadí koláže Sol je sluncem, explozí, katastrofou i jejím původcem, rozmarnou božskou bytosti. Rádi se necháme  přenést do blízkosti hvězd, k počátkům nesmírného vesmíru. Vznik života a teorie chaosu jsou stejně tajemné a neuchopitelné jako lidské vztahy nebo krása. Koláže nás vedou snem o Ráji, o Utopii, ztrácíme se v moři s plejtváky a nymfami, doprovázíme letce objevitele, poutníky ztracené na cestách do dálav i do hlubin podvědomí. Vstupujeme do intimního hájemství sexu a malých bolestí, jsme odkázáni na filmy, dominantní příběhy civilizace a umělecké masterpiecy. Postupy jsou filmové: vnoření, interakce, fragmentace, neukončenost, kontinuita, smyčka, nadrealita… 

Koláže devadesátých let oplývají temnou atmosférou a figury na nich zaplňují formát. Pozdější kompozice jsou víc fragmentární a ostře barevné. Každá koláž působí jako střih klipu k písni, film puštěný v čase najednou nebo velmi přesná vzpomínka na půlnoční sen. Martin Došek se věnuje koláži, protože je zcela svobodná. Přes nalepené obrazy maluje a píše, není to pop-artová dekoláž, ale pravá a poctivá surrealistická oldschoolová obsese. 

                                                                                             Martina Vítková, říjen 2019

---

Hraju si, říká Martin Došek s tajemným úsměvem, kterým avizuje a zároveň stvrzuje  nechuť jakkoli jinak komentovat svoji tvorbu. Tím více evokuje paralelu s holandským malířem Hieronymem Boschem, který bývá označován za surrealistu 15. století. Stejně  jako Bosch nedával nahlédnout do svého nitra, a chrlil obrazy, které prezentovaly magii středověku se vším co obnášela, se syrovostí jdoucí až na kost, lepí  Došek jednu koláž za druhou s neméně naléhavým mementem.  Defilé  žen či dívek na jeho kolážích, respektive jejich absolutní adorace (zbožné uctívání, nikoli zbožňování) při totální absenci mužů, (vyjma svatých)  jejichž falická přítomnost se omezuje pouze na roztodivné opeřence evokuje únik do falešného ráje, který nemůže vést jinam než ke zkáze lidstva. Naštěstí je surrealismus avantgardní umělecký směr, který nemá nic společného s konvenčními logickými schématy, a vnořuje nás do fantastických představ a snů. Ovšem síla Doškových minimalistických koláží spočívá v tom, že klidně uvěříme, že svatého Sebastiána ubodala k smrti za jízdy v limuzíně nějaká kurtizána anebo že jednorožec je vlasatá blondýna. Hříchy lidstva od dob středověku nijak nepoklesly, možná právě naopak, přesto Poslední soud ne a ne přichází.  Možná právě bizarní kombinace snu a reality, života a smrti nám umožňuje přežívat nepřežitelné.

                                                                                             Jarmila Kudláčková, září 2008 

 

Jdu po pocitu. Po ničem konkrétním, takže to nemusím nutně pochopit nebo tomu dát logický základ. Svět je složitý. Působí na nás spousty podnětů a informací, ve kterých se nevyznáme. Nevyznáme se ani sami v sobě. Přesto nebo proto všichni toužíme po jednoduchosti. Po jednoduchých odpovědích, jednoduchém žití, po rovnici která popíše celý vesmír. Touha je to veliká, ale tu rovnici nikdy nenajdeme. A vůbec to nevadí. Vlastně mne to fascinuje a baví. Prožívám vztahy a pozoruji svět. Všechnu tu blízkost i dálky slepuji do svých koláží. Co nás tu drží, co nás žene do vesmíru. Lásku, potřebu blízkosti a proti tomu touhu mořeplavců objevovat nové světy. Nejde to zjednodušit. Nejde tomu porozumět, ale jde to cítit. Tak jsou ty moje koláže složité, ale já to jinak neumím, je to můj svět. (Humans. Pardubice. LidePardubice)